Pověst – Radvítův letní čas

Tehdy, v té době strašné třicetileté války, válčil už skoro každý s každým a nikdo už skoro nevěděl proč vlastně. V Brně jsme měli nějakou dobu klid. Pak si ale na nás vyšlápli Švédové, v čele s obávaným generálem Torstensonem. Ten vojevůdce měl zdraví spíše chatrné, byl to však válečník, jakému nebylo rovno. Každý se roztřásl, sotva uslyšel jeho jméno. Co se slavné švédské armádě nevzdalo rovnou bez boje, to dobyla bez dlouhých cirátů rychlým útokem. Když se po Brně roznesla zvěst, že na město táhnou Švédové, nebylo nikomu do smíchu. Mám-li být upřímný, báli jsme se do jednoho. Vždyť vojsko, které se rychle blížilo, mělo proti obráncům města dvacetinásobnou přesilu! Nakonec jsme však měli štěstí. Jako každý, kdo sebere kousek odvahy. Velitelem města byl jmenován plukovník Raduit de Souches. Francouz a udatný chlapík plný důvtipu. Sloužil nějaký čas ve švédské armádě, takže znal všechny fígle neporazitelného Torstensona. Dodal sebedůvěru ustrašeným brněnským občánkům, přikázal opevnit město, rozestavěl stráže – a pak už tu byli Švédové.

„Tuhle zaječí noru smeteme do setmění,“ prohlásil sebevědomý švédský generál při pohledu na Brno.

„Budou odtud pelášit, že se nezastaví ani ve Vídni,“ mínil. V životě se nikdy nezmýlil jako tenkrát.

S celou svou slavnou armádou zatvrdl před Brnem na celé léto, něco podobného dosud nezažil. Dobýval město ze všech stran a všemi způsoby, nepořídil však. Na našem Brně si prostě vylámal zuby. Obránci se překonávali v hrdinských kouscích, chrabrý velitel jim šel příkladem a neporazitelnému Torstensonovi udílel lekce z vojenské strategie a taktiky.

Blížil se konec srpna, uplynuly čtyři měsíce od počátku obléhání. Švédský generál měl všeho právě tak akorát. Navíc ho trápily neduhy, jak jsem říkal, nebyl právě nejzdravější.

„Zítra ráno podnikneme poslední útok. Pokud nebude Brno v poledne naše, odtáhneme pryč,“ rozhodl na velitelské poradě. Nikdo nebyl proti. Jednak proto, že každý měl neúspěšného tažení plné zuby, jednak proto, že veliteli se odporovat nesmí. Důvtipný Raduit de Souches měl však všude uši. I to mu umožňovalo odrážet nápor mocného protivníka. Ještě tu noc měl zprávu od svého zvěda. Když vyslechl, o čem v nepřátelském ležení rozhodli, krátce se zamyslel, pak se usmál, napsal vzkaz a poručil donést ho na Petrov. Voják se divil, cože je to za nápad, odpovědět na zprávu o útoku lístkem kostelníkovi. Údiv však na sobě znát nedal, protože rozhodnutím velitelů se voják divit nesmí.

„Zítra zavedeme letní čas,“ řekl velitel Brna Raduit de Souches. Nyní již voják nechápal vůbec nic. Úkolem vojáka není však chápat, nýbrž poslouchat. Zasalutoval, vykonal čelem vzad a vyrazil směrem ke chrámu na Petrově.

Ranní útok začal s neobyčejnou zuřivostí. Švédové ve snaze rozhodnout konečně ve svůj prospěch, vložili do bitvy veškeré síly. Brňané se překonávali ve statečnosti, už, už však se zdálo, že tentokrát neodolají. Nas několika místech byly již hradby ztečeny. A v tom se ozval velebný hlas zvonů z Petrova, oznamující poledne. Hned poté zazněly švédské trubky velící k ústupu. Brno se ubránilo a Švédové díky válečné lsti odtáhli. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby zvony zazvonily jako jindy až ve dvanáct! Důvtipný Radvít přikázal, aby zazněly o hodinu dřív! Od té doby na Petrově zvoní vždy poledne již v jedenáct hodin jako v ten památný den, kdy se Brno s konečnou platností ubránilo Švédům.

Byl to důvtipný chlapík, tenhle náš Radvít, to mi věřte! Zachránil město i mou dračí kůži před olověnými kulkami. Právem má na Špilberku pěknou bustu. Pochován je v našem krásném jakubském kostele. Každý ví, že to byl statečný muž a dobrý voják. Teď víte i to, že jako první vynalezl letní čas. Dávno před energetickou krizí!

Z knihy Jaroslava Štěpaníka Vyprávění brněnského draka, vydané Kulturním informačním centrem v Brně v roce 1994, ilustroval Václav Houf.